Martinec vzpomíná na domácí šampionát v roce 1978 v rozhovoru v rámci seriálu „Když Praha psala hokejové příběhy“.
Českoslovenští hokejisté útočili po Katovicích a Vídni na třetí titul v řadě a turnajem procházeli bez zaváhání. Sovětský svaz nejdříve zdolali i díky hattricku Františka Černíka 6:4, ale ve finálové skupině mu podlehli 1:3 a vinou horšího celkového skóre brali druhé místo.
Kam stříbro z Prahy 1978 ve své kariéře řadíte?
Pokud vezmu všechny turnaje, na kterých jsem hrál, tak tohle beru jako zklamání. V 70. letech jsme měli v reprezentaci vynikající mančaft. Vyhráli jsme dva tituly v řadě, i když ve Vídni trochu se štěstím. Každý počítal s tím, že bychom měli udělat i Prahu. Nepovedlo se to, škoda. Možná to bylo smůlou, možná tím, že jsme neměli potřebnou vůli.
Neuznaný gól proti Sovětům ve vás stále hlodá?
Bohužel, je to ta největší vzpomínka na Prahu 1978. Kdyby tehdy byla technika, kterou má dneska televize, jako je přibližování, zvětšování a všechno možné, tak by asi puk za čárou našli a bylo by to jinak. Nestalo se, prohráli jsme o dva góly a skončili jsme druzí.
Vy jste byl o gólu přesvědčený, nebo jste puk v pádu neviděl?
Bylo logické, že to mělo jít do branky. Když jsem tam vlítnul já i gólman, musel tam být někde puk. Přesvědčený jsem o tom však nikdy nebyl. Domníval jsem se, ale nemohl bych to tvrdit stoprocentně.
To spíš vaši spoluhráči, kteří byli na ledě. Jiří Novák údajně po zápase přísahal, že kotouč v brance viděl.
Bylo tam nějaké nedorozumění mezi rozhodčími. Hlavní to uznal, jenže pak se šel ptát brankového sudího. Nevím, jestli to přes plexisklo viděl dobře, zakroutil hlavou, že neví. A hlavní si to přebral tak, že gól není. Ale už je to dávno promlčené.
Jak jste to brali tehdy? Vnímali jste to jako křivdu, že se taková věc stane zrovna v rozhodujícím zápase se Sovětským svazem?
To mě osobně nenapadlo. Holt to rozhodčí neuznal, třeba se dal pískat i faul obránce na mě. Ani jsme se tehdy nehádali. Jednak v té době byla debata s rozhodčím výjimečná, byli jsme disciplinovaní. Jednak jsme možná po těch předchozích titulech nebyli už tak hladoví.
Váš neuznaný gól přišel na konci druhé třetiny za stavu 0:2, k titulu by vám stačilo prohrát o jednu branku, takže šance ještě žila. Jenže jste inkasovali potřetí a gól Ivana Hlinky na 1:3 už nic neřešil.
I po tomhle momentu jsme měli pořád šanci, ale něco tomu maličko chybělo. Mysleli jsme, že jedeme na 100 procent, jenže třeba to bylo jen 95. A to je v hokeji znát.
Bohuslav Ebermann kdysi vzpomínal, jak potom váš tým v šatně ještě zpražil Antonín Himl, tehdejší předseda Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Řekl, že ten zápas proti Sovětům by lépe zvládli i Švýcaři, kteří v té době v elitní skupině MS ani nehráli.
To víte, že všichni soudruzi chtěli vypínat prsa. Tihle různí vládní činitelé věřili, že vyhrajeme a že se budou moct ukazovat s prvním místem. Byli jsme druzí, takže jim sklaplo. Dokonce bych řekl, že byli naštvaní víc než my hráči.
Stříbro se hodnotilo jednoznačně jako zklamání?
Určitě, bralo se to jako neúspěch. Když jsme v roce 1974 přijeli z MS ve Finsku s druhým místem, psalo se o stříbru bez lesku. V 70. letech se od nás čekalo, že budeme jen vyhrávat.
Mezi hráči jste dokázali ten výsledek ocenit? Přece jen jste v Praze prohráli jediný zápas, počínali jste si suverénně i proti silné Kanadě.
My jsme to ocenit dokázali, ale tisk považoval cokoliv jiného než zlato pomalu za národní tragédii. Byla to doba, ve které když jsme nebyli první, tak se do nás dvoje noviny, které tady byly, pustily.