Nechybělo málo a my bychom se tady mohli bavit o vašem nadcházejícím utkání ve Stanley Cupu. Jak blízko jste byl angažmá v NHL?

Společně s Michalem Neuvirthem jsem byl nominovaný na MS osmnáctek. To znamená na turnaj, který pak hraje velkou roli v draftech. V zámoří o mě nějaký zájem byl, ale přišlo zranění a místo mě jel Kuba Kovář, po kterém následně sáhla Philadelphia. Vždycky říkám, že jsem měl blízko k draftu, ale nikde není řečeno, že by to tak nakonec dopadlo. Nicméně našlápnuto jsem měl dobře.

Proti Neuvirthovi jste nastupoval v juniorské extralize, v jednom z vašich posledních zápasů za Slavii jste remizovali se Spartou 2:2. Jak na to období vzpomínáte?

Od 15 let jsem ve Slavii trénoval s chlapama. Když tam byla výluka NHL, jezdil jsem na led s Pálffym, Stümpelem nebo Špačkem. Trenér Růžička mě vozil ze školy do O2 areny, protože jsem byl ještě v devítce na základce a neměl jsem auto.

Pak ale přišlo osudové zranění.

Nejdřív to byl zápal plic. Vrátil jsem se do tréninku po dvou měsících a měl jsem nějaké to kilo nahoře, protože tenkrát se ještě tolik neřešila životospráva. Šel jsem na led a první pohyb, který jsem udělal, byl rozštěp. Aniž bych se rozcvičil. Natrhl jsem si sval a to znamenalo půl roku stop. 

V tomhle věku fatální pauza.

Jo, prostě mi ujel vlak. Když je vám patnáct nebo šestnáct, jste ještě furt dítě, tak je to strašně těžké. Pořád slýcháte, že máte našlápnuto na NHL a najednou vám dochází, že tomu tak nebude. Když se vám zhroutí životní sen, kterému obětujete absolutně všechno… Já jsem nebyl na lyžích, já jsem nebyl nikde. 

Dokázal jste se s tím srovnat?

Byl jsem dost zhrzený. Pokračoval jsem, šel jsem do první ligy, do Hradce Králové, do Vrchlabí. Ale měl jsem to hozené, že budu chytat na nejvyšší úrovni. Možná jsem se mohl v budoucnu probojovat do extraligy, ale bylo to hrozně ve hvězdách a já chtěl mít nějakou jistotu. Pak jsem se začal rvát a bylo jasno.

Jste věřící, patříte k protestantské církvi. Tu otázku asi neslyšíte poprvé. Jak jde dohromady vaše víra a MMA?

Myslím, že jsem dost pokorný. A především: je to sport. 

V Bibli je napsáno, že když dostanete ránu, tak máte nastavit druhou tvář. S tím byste asi v MMA moc neuspěl, co?

Taky tam máte oko za oko, zub za zub. V Bibli je to uvedené hodně obrazně, že pokud mně někdo ublíží, tak já bych mu to neměl vracet, ale snažit se mu odpustit. Ale jak říkám: tohle je sport, do kterého jdeme se soupeřem s tím, že se navzájem respektujeme.

A co vaše přezdívka Inkvizitor?

Já jsem protestant, takže pro mě je to nejhorší přezdívka, co může být. (smích) Vymyslel ji můj trenér, ještě když jsem dělal thajský box. Na sparringách mi říkal, že nechápe, jak někdo věřící může být tak zlej. (úsměv) 

Vy jste zlý?

Při těch sparringách bývám hodně agresivní. Jak zápasím, tak i trénuju.

A v životě?

Období, kdy jsem skončil s hokejem, bylo hodně divoké, hodně problémové. Byl jsem krok od toho, abych si šel sednout. Trvalo to asi tři roky. Tři roky, kdy jsem chlastal a zároveň bojoval s úzkostnými stavy. Kvůli zranění jsem byl zhrzený, že mě nikdo nepodržel. Nic jiného jsem neměl, byl jsem smutný a nasraný. Začal jsem se rvát, chodil jsem na party a byl jsem agresivní.

Jednoho krásného dne jsem si uvědomil, že to takhle dál nejde. Skončil jsem ze dne na den a dal jsem se doma na trénování. Od té doby jedu čistou stopu.

Co pro vás Bůh znamená?

Pro mě je to základní stavební kámen, okolo kterého všechno stavím. Rodinu: budu lepší partner, budu lepší manžel, budu lepší otec. Kdybyste mě znal dřív, já jsem byl dobrej kluk, ale byl jsem prostě magor. Díky víře jsem se zklidnil a mám úplně jiné priority.

Pojďme k zápasení. Jak jste připraven na Frankfurt?

Udělal jsem všechno pro to, abych na něj byl stoprocentně připravený. Je to můj poslední zápas, takže jsem do toho dal úplně všechno. Při zranění jsem trénoval přes bolest. Díky bohu držím pohromadě, jdu si to tam užít, protože každá vteřina tam může být poslední. Sice jsem říkal, že se rozloučím ještě někde v Praze, ale to už nevím. Po všech těch zraněních si musím dát rok pauzu.

Čeká vás Christian Eckerlin, který je označován za výstředního. Co o něm všechno víte?

Německý miliardář, který zápasí jen tak pro zábavu. Vlastní nějaké noční podniky, je členem motorkářského gangu Hells Angels. Ze začátku jsem si myslel, že je dost arogantní, ale jak teď vnímám jeho různá vyjádření, působí na mě úplně v pohodě. 

Eckerlin bude ve Frankfurtu doma. Asi vás čeká pořádný hukot – jak se s tím dokážete vypořádat?

Jsem na to zvyklý a naopak, mě to dokáže nabudit. Jsem exhibicionista, takže pokud tam jsou lidi, je mi jedno, jestli fandí mně, nebo soupeři. 

S čím ale máte problémy, to jsou komentáře na sociálních sítích.

Ano, to platilo. Nyní ale spolupracuju s mentálním koučem Petrem Žídkem a s jeho pomocí jsem na tom hodně zapracoval. Se zápasením jsem chtěl skončit v době, kdy jsem měl skore 8:0 a přišla první porážka, pak druhá. Najednou mě spousta lidí začala hejtovat. Nechápal jsem to.

Co vám nejvíc vadilo?

Frajer vám napíše, že stojíte za hovno, co že tam děláte, když neumíte dát úder – a přitom má takovej pupek, že ani nedoběhne na tramvaj. To prostě nechcete řešit. Já jsem se to naučil. Sociální sítě a různé diskuze jsou zlo dnešní doby. Každej kripl na internetu vás může hejtovat. Nikdo o vás nic neví, netuší, čím si procházíte. Ale rád si plivne.