Závěrečný duel o cennou trofej mezi Barcelonou a Bilbaem se hrál 5. května 1984.

Na průšvih se však zadělalo už o pár měsíců dřív.

To když při vzájemném ligovém klání Andoni Goikoetxea zlomil tehdy dvaadvacetiletému Maradonovi kotník.

Argentinský idol tak měl dost času spřádat myšlenky na to, jak se hráči, výstižně přezdívanému Řezník z Bilbaa, pomstí.

Vztahy obou klubů byly od událostí na stadionu San Mamés pod bodem mrazu. A k uklidnění atmosféry finálového střetnutí nepřispělo ani to, že zápas hostilo San Bernabéu, svatostánek Realu Madrid. Tedy klubu, který především od dob režimu generála Franca nesnášeli příznivci obou soupeřů.

Po nezávislosti toužící Baskové a Katalánci tak před zraky krále Juana Carlose I. vybučeli španělskou hymnu. Za železnými ploty, které tehdy oddělovaly hřiště od ochozů, se v táborech fanoušků třepotaly stovky vlajek Baskicka a Katalánska.

Na trávníku pak odstartovala nenávistná válka. Především obránce Athletiku Iñigo Liceranzu neustále testoval, jak se uzdravil Maradonův kotník po „operaci“ jeho spoluhráče.

Také kosti a svaly Bernda Schustera, další superhvězdy Barcelony, dostávaly zabrat a Němec začal brzy pěnit.

Už ve 14. minutě se Bilbao dostalo do vedení, když se trefil Endika Guarrotxena. O to víc se Athletic mohl soustředit na defenzivu. Tvrdou, nesmlouvavou defenzivu.

Maradonova kouzla a drzé průniky tak často končily faulem a pádem na zem s bolestivou grimasou. 

Sudí Ángel Franco Martínez rozdal „jen“ sedm žlutých karet, žádný z ostrých zákroků překvapivě neposoudil jako červený. Možná tušil, co by se dělo, kdyby někoho z hráčů vyloučil.

Takhle začalo to pravé peklo až po závěrečném hvizdu. Nadšení fanoušci Athletiku strhli železné ploty, hráči začali bujaře slavit. 

„Pro Maradonu to byl okamžik, se kterým nepočítal. Myslel si, že v zápase s týmem, který teď nenáviděl, si dojde pro svou odplatu. Obětoval tomu i své tělo, ale žádná odměna nepřišla,“ napsal ve vzpomínkovém článku britský list The Guardian.

V tu chvíli už nebylo jak zadržet frustraci. Maradona okamžitě zaútočil na soupeře. 

Jeho první obětí byl Miguel Ángel Sola. Náhradník, který do zápasu vůbec nezasáhl, vběhl v teplákové soupravě na trávník, aby slavil se spoluhráči.

Neodpustil si ale provokativní gesto směrem k Maradonovi. Argentinec ho nejprve srazil k zemi, pak ho s rozběhem nakopl kolenem do obličeje.

Sola se v bezvědomí zhroutil k zemi.

Běsnící Maradona vzápětí kung-fu kopem trefil Miguela de Andrése, naopak jeho zasáhl vysokým kopem „starý známý“ Goikoetxea.

Maradonovi přišli na pomoc jeho spoluhráči a strhla se nechutná mela, ve které létaly pěsti, lokty, kolena…

Otřesné scény ukončil až zásah policie. Fotbalisty Barcelony, včetně Maradony s roztrženým dresem, eskortovali muži zákona s ochrannými štíty z trávníku.

Pro Maradonu, jenž přišel do katalánského velkoklubu po mistrovství světa 1982, to byl poslední zápas za Barcelonu.

„Když jsem viděl tu Maradonovu rvačku a chaos, který následoval, uvědomil jsem si, že už s ním nemůžeme dál pokračovat,“ citoval publicista Jimmy Burns jednoho z funkcionářů Barcelony ve své knize Maradona: Boží ruka.

Přestože rodák z předměstí Buenos Aires v Barceloně uchvacoval neuvěřitelnými kousky a góly, španělský titul za dva roky v klubu nezískal.

Po prohře ve finále poháru s Bilbaem, které tak slavilo double, skončil kouč César Luis Menotti (Argentinu dovedl na MS 1978 ke světovému titulu) a vedení klubu se rozhodlo prodat i jeho podsaditého, kudrnatého krajana s desítkou na dresu.

Barcelona to viděla jako lepší možnost, než aby si Maradona odpykal tříměsíční stopku, kterou dostal za své běsnění při duelu s Bilbaem. Zároveň věřila, že tím přispěje k uklidnění situace ve španělském fotbale.

Přijala proto nabídku italské Neapole a Maradona se, trochu překvapivě, stěhoval zrovna pod Vesuv.

A začala nová, možná nejpozoruhodnější kapitola jeho výstředního života.