Víte, že v Česku zažil každý třetí sportovec psychické násilí nebo nátlak? A že každý desátý sportovec pro změnu pocítil fyzické násilí?

Ano, je tomu tak.

Znepokojující fakta objevil průzkum agentury Ipsos Czech Republic. Ten dospěl také k závěru, že polovina z postižených se s potížemi, kterým byla vystavena, nikomu nesvěřila. Ze studu, z obav, ovšem i proto, že nebylo komu si postěžovat.

Proto vznikla v tuzemsku nezisková iniciativa Trénujeme s respektem, která pomáhá šířit osvětu na tomhle poli.

„Snažíme se zajistit dětem a mladým sportovcům bezpečné, přátelské, férové a stimulující sportovní prostředí,“ hlásí.

Ovšem stále to je jen ostrůvek v oceánu. V zahraničí jsou mnohem dále.

Bezpečnost sportovců je vymezena v komplexním souboru pravidel a předpisů, jejichž dodržování v běžném životě kontrolují vyškolení odborníci.

Safeguarding totiž vychází z toho, že nejdůležitějším prvkem ve sportu jsou aktéři. Ať už dobrovolníci nebo profesionálové.

„Úspěch sportu závisí na tom, že lidé – jejich bezpečnost, pohoda a blaho – jsou středobodem toho, co sport dělá.“ Tak vypadá ústřední motto.

Ochrana se zaměřuje na prevenci, ale i na reakci. Aby se děti naučily rozlišovat a bránit různým nástrahám. Hrubé výroky, které poškozují jejich psychiku, totiž padají nejčastěji během tréninků a soutěží dětí ve věku mezi 11 a 13 lety.

Co zejména na děcka útočí? „Nadměrný tlak na výsledky, kdy se prostřednictvím dítěte plní nějaký sen rodiče nebo si trenér splňuje nějaké své ambice skrze to dítě,” uvedl Martin Macháček, místopředseda Asociace psychologů sportu, pro web TN.cz.

Ale kritických situací je celé spektrum. Pro názornost pár takových.

První příklad: bolest

Kluk ve vývoji si při tréninku opakovaně stěžuje na bolest v koleni. Reakce trenéra: „Nebuď měkkej, to rozchodíš!“

Nikdo nechce z nastupující generace vychovávat neodolné květinky, ale v rámci bezpečnosti se nabízejí vhodnější řešení. Upravit pro jednotlivce s bolestmi trénink. Vykomunikovat s rodiči vyšetření u odborníků.

Tím mladé sportovce učíte vnímat limity vlastního těla a říkáte mu, že není dobré jít takzvaně přes závit.

„Bolest je náš přítel, ona nás informuje o tom, že něco není v pořádku, vlastně nás chrání. Je to signál, který nám říká, že máme problém a je třeba ho řešit,“ opakovaně zdůrazňuje fyzioterapeut Michal Novotný.

Pro časopis Vlasta pak dodal: „Když bychom teď vypnuli část mozku, která nám dává signál o bolesti, hádám, že tak do roka přestaneme chodit. Ona nám říká, že tenhle určitý pohyb nemáme dělat. A na nás je odhalit důvod a napravit problém.“

Samozřejmě, že krátkodobá bolest také ke sportu patří. Po sérii čtyřstovek bolí každého celé tělo, ale když nepříjemné pocity odplavou, kondice se zlepší. Proto je nutné umět rozlišit škodlivou bolest od té pozitivní. 

Druhý příklad: šikana

Dítě se stane terčem posměchu v kolektivu. Ti starší a sebevědomější ho zesměšňují, protože něco neumí nebo třeba nechodí ve značkovém oblečení.

Trenéři často sklouzávají k verdiktu: „Tohle si musí vyřešit děti samy.“

Mohlo by tomu tak být, kdyby v partě existovalo zdravě nastavené prostředí. Ale když je kdokoli ponižován, už to naopak svědčí o toxických kulisách. A není žádným tajemstvím, že stačí jediné shnilé jablíčko v bedně, aby nakazilo ostatní.

Takže z hlediska safeguardingu je správný aktivní zásah trenéra. Nejen směrem k oběti, nýbrž k celému týmu. Aby jedinec, do kterého se ostatní strefují, byl zachráněn a týmová pravidla narovnána.

Třetí příklad: strach z trenéra

Autorita hraje ve výchově, a to i v té sportovní, velkou roli, ale musí se budovat přirozeně, ne si ji vynucovat nepřiměřenými prostředky.

A tak by neměla zapadnout do zapomnění poznámka vašeho potomka: „Mami, tati, já se bojím trenéra!“

Může to být výmluva, když se dotyčnému nechce na trénink, ovšem i tady platí: Důvěřuj, ale prověřuj.

Poznámka typu – to přejde, musíš vydržet – může zafungovat jedině, když si proklepnete realitu. Tedy když se zajdete podívat na trénink, optáte se ostatních rodičů, zda také doma neposlouchají podobné nářky. A klidně si otevřeně promluvit i s daným koučem.

Uděláte si vlastní obrázek a můžete se rozhodnout co dál.

Varovné signály bývají viditelné – dítě nechce chodit na tréninky, mluví o spoluhráčích se strachem, mění se jeho nálada.

Když klub nechce tahle výstražná znamení řešit, měli byste to iniciovat vy. Stejně jako když trenér jednomu dítěti věnuje výrazně víc pozornosti, poskytuje mu různé výhody. Zdravé prostředí totiž vždy stojí na férovém přístupu ke všem.

Čtvrtý příklad: fyzický kontakt

Fyzický kontakt může být ve sportu přirozený, třeba když trenér opravuje techniku. Ale existuje řada případů, kdy všechno sklouzne jinam.

Jak to včas rozpoznat? Trenérův kontakt s dítětem by měl být vysvětlený a krátký. Nesmí být zbytečný nebo opakovaný bez důvodu.

Základní pravidla na soustředěních? Oddělené spaní trenérů a dětí, transparentní informace pro rodiče a jasný dohled.

Safeguarding není o extrémech, ale o malých každodenních hranicích. Když ty se začnou překračovat, vznikají postupně problémy. Jako rodič nemusíte kontrolovat všechno. Stačí být vnímavý, ptát se a nebát se ozvat, když něco nehraje.