Od našeho zpravodaje v Itálii – V cílovém prostoru očividně trpěl. Před každou jízdou své ženy nervózně poskakoval. Jednou rukou se co chvíli chytal za hlavu, druhou svíral v náručí malého syna Kryštofa.

Zatímco velký Adamczyk si nechal pro štěstí narůst knír přírodní, ten menší ho měl namalovaný, přesně jako jeho maminka, nyní už trojnásobná olympijská medailistka.

Související

12 fotografiíProhlédnout si 12 fotografií

„Mě negratulujte. To je snad až nepatřičné, abych k tomu já vůbec něco říkal,“ reagoval nejprve, ihned ale ochotně přeskočil hrazení, aby se svěřil s intenzivními pocity, které právě zažíval.

„Já jsem s tím stříbrem kalkuloval. Doma nám do sbírky hrozně chybělo. Jenom s těmi dvěma medailemi se nedá prostě nic dělat. Věřil jsem, že to cinkne,“ vyprávěl a přiznal, jak moc mu tekly nervy.

„Když to začne, člověk se prostě podělá. Ty nervy jsou strašný. Já jsem věděl, že Evka má mnohem lepší nervy než já. To už jsem si ověřil na Star Dance. Věřil jsem, že to bude její velká síla, naopak ostatní favoritky s tím měly problém,“ poznamenal.

„Urcitě na to měl vliv i ten náš prďola, že neměla jen sport a mohla své soustředění trochu rozložit,“ dodal.

Dojetí mu sálalo z očí, hlas se mu třásl. A hrdost? Takřka hmatatelná.

„Jsem ohromně šťastnej, že to takhle klaplo. Evka je úžasná ženská. Bylo skvělé vidět, jak se dokáže na návrat soustředit, ale přesto se z toho nikdy nepodělá. Nikdy nejde přes čáru, přes závit. Vždycky dokázala svůj život, náš život skloubit s přípravou na akci. A došlo to až do tohohle bodu,“ svěřoval se.

Svou ženu vynášel do nebes. „Když se vám narodí dítě, je to obrovská životní změna. A když máte šanci se stále držet života, který jste žili předtím, je to obrovské pozitivum. Nejen pro ženský, pro které je to asi složitější skloubit. Opravdu super,“ doplnil a děkoval všem lidem, kteří jeho ženě pomáhali.

Syna Kryštofa už u sebe neměl, v nastalé euforii z medaile ho narychlo pohlídali členové britského týmu.

„On byl úplně v klidu. To byl nejklidnější člověk v tomhle areálu. Jen jsem se bál, abych ho nevyděsil svým fanděním. Ale toleroval to,“ smál se Adamczyk. „Měl i knír, když už na to došlo. Já si ho zase nechal narůst. Ale ne kvůli olympiádě, spíš v zrcadle se mi to začalo líbit,“ připustil.

Nervozita, kterou během života mockrát nezažil, z něj spadla po semifinále. „Evce v těch posledních závodech velké finále unikalo. Moc jsem jí přál, aby to dala a dostala se tam. Když jsme spolu začali chodit, tak jela start-cíl a vždycky vyhrála. Tohle je ale opravdu strašný nápor na nervy, hlavně to předjíždění,“ naoko se na svou manželku zlobil.